Centrum současného umění EPO1 uvádí výstavu Jízda, která se zaměřuje na ztvárnění bicyklů a jejich role v životě člověka. V bývalé elektrárně se představí tvorba více než čtyř desítek umělců několika generací. Těžištěm monumentálně pojaté expozice jsou díla sochařů a sochařek (Jakub Flejšar, Karel Nepraš, Zdeněk Němeček, Paulina Skavová, Čestmír Suška, Vratislav Karel Novák) a tvůrců instalací (Jiří Černický, Jiří David, Krištof Kintera, Filip a Lukáš Houdkovi, Jan Stolín) v turbínové hale. Mezi malíři a malířkami najdeme například Alenu Anderlovou, Františka Mertla ve světě známého jako FRANTA, Ondřeje Kohouta, Michaela Rittsteina, Petra Písaříka, Natálii Roučkovou, Karla Štědrého, Jakuba Špaňhela nebo Lubomíra Typlta.
Nejisté situace navazují na projekt Pět nejistých situací z roku 2022 a Dvě nejisté situace z roku 2023 a představují různé přístupy k interakci sluchového a zrakového vnímání. Díla ze sbírek Galerie hlavního města Prahy slouží jako základ pro nové kompozice současných skladatelů, které potom novým způsobem „nasvěcují“ časové vnímání výtvarného díla. Ve výstavních prostorách Zámku Troja bude představen výběr děl ze sbírek GHMP a na ně reagující nové hudební kompozice ve formě nahrávek skladeb a výběr jejich partitur. Skladby pod uměleckým vedením Iana Mikysky interpretuje soubor Prague Quiet Music Collective. Všechny zazní v rámci celoročního doprovodného programu (setkání s hudebníky, koncerty v hlavním sále Zámku, hudební workshopy a další).
Lucia Moholy: Exposures je první ucelenou prezentací tvorby spisovatelky a fotografky pražského původu Lucie Moholy (1894–1989). Výstava čerpá z nově objevených sbírek a archivních dokumentů a představuje celou šíři jejích spisů a fotografií od 10. do 70. let 20. století. Zaměřuje se především na její začátky v Československu a Německu, na rozsáhlou portrétní tvorbu i její zapojení do raných forem informační vědy včetně mikrofilmu v Anglii a Turecku. Výstava mapuje také její působení v uměleckých kruzích v Curychu, kde prožila posledních třicet let svého života.Nedílnou součástí kurátorské strategie výstavy jsou taktéž fotografie a videoinstalace umělce Jana Tichého, které jsou v dialogu s některými absencemi v díle Lucie Moholy.
V přírodě většinou platí, že když si zlomíte nohu, zemřete. „Let‘s break our collective femur!“ Začněme znova, zlomme femur této společnosti a společně ho uzdravme, pečujme o sebe navzájem a trpělivě čekejme, až sroste. Kurátorem výstavy je Piotr Sikora. Otevírací doba galerie je út–pá 13–19, so–ne 12–18.
Autora fascinují geopolitická témata, která komentuje s vizuální popovou nadsázkou i kritickým poselstvím. Geovýběh je ohraničené teritorium, které deklaruje autorovu schopnost podkopávat ustálené úvahy o geopolitických systémech a střetu civilizací. Kurátorem výstavy je Pavel Tichoň. Otevírací doba galerie je út–pá 13–19, so–ne 12–18.
Multikanálová video-instalace nahlíží na formát příběhu jako na uzavřenou smyčku; zkoumá omezení současné podoby narace, a tím reflektuje její determinující vliv na společenské uvažování o možné konfiguraci našeho budoucího světa. Kurátorkou výstavy je Helena Todorová. Otevírací doba galerie je út–pá 13–19, so–ne 12–18.
Výstava vytváří kontext pro pozorování a reflexi určitého segmentu konceptuálního umění v bývalých socialistických republikách Rumunsko a Československo. Od konce šedesátých let přes léta sedmdesátá a osmdesátá se uvnitř neoficiální umělecké scény bývalého východního bloku rozvíjela koncepční autorská činnost pouze pod dohledem a za omezených tvůrčích podmínek. Díla z této éry pojí zachycené myšlenky i estetika, obsah i forma. Všechna přitom představují výsledek různorodě propustných politických režimů, které umožňovaly určitou míru mezinárodní kulturní otevřenosti, čímž utvářely nehomogenní prostředí a nerovnou pozici solidarity. Kurátorkou výstavy je Olivia Nițiș. Vystavující umělci a umělkyně: Kamila B. Richter & Michael Bielický, Irina Botea, Vladimír Havlík, Jiří Kovanda, Gabriela Mateescu, Iulian Mereuță, Karel Miler, Delia Popa, Gheorghe Rasovszky, Marilena Preda Sânc, Decebal Scriba, Roxana Trestioreanu, Jiří Valoch. Projekce: Eva Koťátková, Iulia Stǎticǎ & Adrian Câtu. Otevírací doba galerie je út–pá 13–19, so–ne 12–18.
Východiskem všeho, co Alena Kučerová (*1935) jako výtvarnice vytvořila během více než šedesáti let, je kresba. Potřeba řádu a přesnosti přivedla Alenu už na sklonku padesátých let k vyjadřování pomocí geometrických forem, kterými zobrazovala představy abstraktní (Nádherné úterý, Slavnost) i konkrétní (Skaliska, V moři), tato geometrie však nepůsobí chladně, přímky a křivky nejsou naprosto rovné a jako by se chvěly. Brzy pak vystřídala kreslení perem grafickou technikou označovanou jako suchá jehla a v první polovině šedesátých let přidala k vyrytým liniím body vzniklé prorážením plechu, ke kterému ji podnítila práce dědečka ševce, propichujícího kožené podrážky a zatloukajícího do nich floky.
Malíř Jan Zrzavý patří mezi národní klasiky, který výtvarným jazykem pomáhal pojmenovávat identitu české kultury. Autor často reprodukovaných jihočeských a vysočinských krajin, ilustrátor Erbenovy Kytice a Máchova Máje, scénograf Libuše a Čertovy stěny. A přeci tento malíř, jehož dílo bylo mnohokrát vystavováno, neprošel žádnou uměleckou školou, býval samotářem uprostřed davu obdivovatelů a nesl si v sobě od dětství osten jinakosti. Zápasil se svým tělem a homosexuální orientací ve značně konzervativním středoevropském prostředí, hledal východiska ze svého určení a nacházel je v umění a duchovních světech. Zrzavý jako moderní a progresivní autor, jehož dílo vyrůstá z hlubokého poznání starého umění, navazuje v 8smičce pomyslný dialog s motivicky či duchovně spřízněnými autory a autorkami. Témata spjatá s tělesností a krajinou (vnitřní i vnější), subjektivita a vědomé navazování na práce některých mistrů minulosti činí jeho tvorbu obzvlášť aktuální.
David Böhm a Jiří Franta spolu tvoří již od roku 2006. Jejich práce má rozmanitý a široký roz-sah, od konceptuální a procesuální kresby, jež je pro ně asi nejcharakterističtější, až po instalace ve veřejném prostoru nebo performance. Zásadní je pro ně rovněž tvorba knih, oba mají za sebou několik autorských publikací včetně komiksů, časopisů nebo výtvarných katalogů. David Böhm (1982) i Jiří Franta (1978) absol-vovali v ateliéru Vladimíra Skrepla Akademii výtvarných umění v Praze. Za svou tvorbu získa-li celou řadu ocenění, byli celkem třikrát nominováni na Cenu Jindřicha Chalupeckého. David Böhm získal spolu s básníkem Ondřejem Buddeusem v roce 2013 cenu Magnesia Litera za publikaci Hlava v hlavě a v roce 2020 byl oceněn jako autor knihy A jako Antarktida.
OBRAS AKROBAD - (Tomáš Staněk a Josef Sedlák): Každodenní pohyb městem nabízí chodci obdařenemu dostatkem vnímavosti zážitek srovnatelný s dobrodružnou cestou přírodou. Labyrint budov, lamp, značek, stromů, kontejnerů, nečekaných objektů, protkaný vizuálním smogem, reklamou, graffiti a dopravním značením. Město je jako symbolická zahrada, vábící zvídavé a toulavé duše, vyzývající k objevování a dobývání. Organismus, který v každém svém momentu tvoří dokonalý abstraktní obraz. Kurátorkou výstavy je Kristýna Jirátová.
Doprovodná výstava ateliérových prací umělců festivalu Wallz no.5
Výstava prací studentů KVV PedF UK ze semináře Ateliér II Kontexty umění a Ateliér 2. Téma nerůstu se v současnosti propisuje do mnoha uměleckých pozic a projektů. Jak jej vnímají a reflektují současní studenti a studentky výtvarné výchovy? Kurátoři výstavy: Vendula Fremlová, Michal Sedlák. Vstupné: Zdarma.
Výstava houellebecq! Adama Štecha není poctou francouzskému spisovateli Michelu Houellebecquovi ani ilustrací jeho děl.
Proč nás tak lákají fantastické příběhy o cestách do vesmíru a proč nás zajímají více tajemné neobjevené světy než ten náš, na němž jsme bytostně závislí? Takové, ale i jiné otázky týkající se vztahů mezi člověkem a jemu (ne)známým světem chce roudnická galerie spolu s padesátkou generačně různorodých umělců předložit k veřejnému dialogu prostřednictvím nové výstavy.
V díle Kristýny Šormové se odráží její osobnost, neodráží se však v klidné hladině stojaté vody, ale spíše v hladině divoké řeky. V její abstraktní tvorbě můžeme pozorovat křehkost i sílu, je pro ni samozřejmé měnit rytmus i přístup k použitému médiu. Autorka neustále hledá a objevuje. Vstupné: Zdarma.
Výstava dvanácti umělkyň a umělců nejmladší generace, pracující v médiích malby, sochy a intermediální instalace. Autoři: Kateřina Frgalová, Martin Gebert, Lilla Gombos, Oskar Hořánek, Lucie Hošková, Martin Jech, Tereza Mátlová, Zhatera Runa, Oksana Sadovenko, Kamil Šlapák, Andrea Naďa Tomčíková, Natálie Želeva. Kurátoři: Karel Srp, Jan Kudrna
Vizuální umělkyně Ester Geislerová se vrací na původní místo prezentace své diplomové výstavy z roku 2012. Na rozlehlé zaprášené půdě opuštěné Zengerovy transformační stanice (nynějším sídle Kunsthalle Praha) tehdy představila rozsáhlou instalaci s názvem Kvíz. Autorka nyní navazuje na již dříve zpracovávaná témata partnerských vztahů a komunikace i na práci s emocemi a traumatem. Její svébytný přístup, kombinující hereckou práci, humor a překvapení, upoutává dynamikou neustálého hledání, ptaní, zkoušení i prověřování, jak se spolu můžeme domluvit a vzájemně se pochopit.
Nová stálá expozice Galerie Středočeského kraje naváže svým konceptem na úspěšný projekt Stavy mysli, oceněný v roce 2016 národní cenou Gloria musaealis. Příběhem, který tentokrát jako červená nit spojuje vybrané exponáty a provede návštěvníky LABYRINTEM (jak se nová expozice jmenuje), je cesta hrdiny. Námět je volně inspirován výsledky srovnávacího studia amerického religionisty a etnologa Josepha Campbella, který zkoumal společné základy mýtů, bájí i náboženských nauk. Expozice koncipovaná na základě archetypálního příběhu nabídne poutníkovi – návštěvníkovi setkání s různými podobami poznání, sebepoznání, reflexe či identifikace skrze setkání s jedinečnými uměleckými díly. Výběr děl ze sbírek GASK zahrnuje všechny způsoby uměleckého vyjádření od klasické malby po nová média; významná role patří dílům, která do sbírek galerie přibyla v posledních dvou desetiletích a nyní se poprvé představují v bezprostředním dialogu s díly ze stávajícího sbírkového fondu. Tento výjimečný galerijní počin vznikl jako výsledek úzké spolupráce kurátorského a lektorského týmu GASK.
Výstava předního českého sochaře druhé poloviny 20. století Miloše Chlupáče. Abstraktní, kubické a objemové postavy. Výstava ve Studiu Bubec v Řeporyjích potrvá až do 30. července.
Ideově sochařský projekt Cesta, ve kterém mladý umělec František Bílek (1872–1941) reagoval na inspiraci a zkušenosti ze svého studijního pobytu v Paříži z počátku devadesátých let patří, vedle tématu Krista, k nejzajímavějším konceptům jeho rané mystické tvorby. Názorně odráží Bílkovu osobitou interpretací křesťanství, která nám otevírá složitý prostor úvah o smyslu lidské existence a její sounáležitosti s věčným koloběhem universa. Inspiraci esoterickou a tehdy populární filozofií Édouarda Schurého (Velcí zasvěcenci / Les Grands Initiés) převedl Bílek do vlastní monumentální epopeje pozemské duchovní pouti lidstva dějinami za spásou. Začíná prvotním pádem na zem, od Povětroně, Adama a Evy až k tajemným zasvěcencům a prvním učedníkům Krista. Z celého cyklu Bílek realizoval pouze sochu Mojžíše (1905) a o mnoho let později sousoší Adama a Evy (1921). Některé z dalších zůstaly pouze v sochařských skicách, největší z nich jsou Povětroň (1903) a Tanec kolem zlatého telete (1903). Cesta vyšla ještě jako soubor grafik v roce 1909 a spolu se Stavbou budoucího chrámu v nás, publikovanou o rok dříve, je Bílkovým nejdůležitějším knižním projektem tohoto období.
Planeta Praha vypráví o pražské přírodě jinak, než jsme zvyklí. Vykresluje příběhy ze špinavých dvorků, počůraných nároží a křoví na sídlišti spíše než z Divoké Šárky či Prokopského údolí. Pozoruje město „očima“ rostlin a živočichů: jak vnímají chodníky, pukliny v omítce, nádražní peróny nebo pouliční lampy? Jak využívají prostředí, které si lidé vystavěli pro sebe? Kolik „obyvatel“ vlastně Praha má? Výstava prodloužena do 15.12.2024.
Kolektivní výstava Nového družení pražských umělců (s díly 13 zastoupených malířek a malířů, 1 sochaře a 1 fotografa. Symbolicky poukazuje na předchozí loňskou akci a opět vyjadřuje ideu a ducha diskuze, spojenectví, spolupráce, palety názorů, nesoupeření a kamarádství, a název sdružení pak neoznačuje pouze lokální profesní uskupení, jeho “členská základna” je rozkročena do širší nad evropské dimenze.
Mezigenerační skupinová výstava zkoumající fenomén města. Město, jeho kultura a prostředí vytváří náš mentální prostor, jeho cesty určují náš směr, jeho zdi omezují náš rozhled, jeho krása zbavuje dechu a jeho špína iluzí. Bez něj si už život nejspíš ani nedokážeme představit. Naší ambicí není dokonalá analýza či utopický urbanismus, ale spíše nástin linií a vrstev, které se odhalují či tvoří, které jsou možností. Nechte se tedy nést, skládejte si střípky, jak je vám samotným libo, a vytvořte si svůj vlastní obraz. Ostatně, je to i vaše město.
Výstava ZAČÁTEK NĚČEHO Marka Starosty a Rafaela Smeta se zrodila, aby novým cyklem obrazů vyprávěla nový příběh a nový začátek. Na jejich obrazech nejsou skutečná města ani příroda, ale scénáře připomínající čistotu digitálních obrazů, v nichž se vše vznáší bez gravitace v neměnném světle, čas je cyklický, věčný, bez přesných historických faktů. Absence konkrétního času vytváří nekonečnou horizontální linii mezi minulostí a budoucností jako ve videohrách, ve kterých hrdina umírá, je vzkříšen a začíná znovu akci s variacemi. Malíři si asi kladou stejnou otázku jako konceptualismus nebo hyperrealismus: co je realita? Může představa reality nahradit realitu samotnou? Idea reality je tedy podobná virtuálním scénářům s umělými a kontrastními barvami, ve kterých příroda působí uměle. Krajina se zdá být nelidská jako snímek v internetovém systému, který generuje nové formy, mentální asociace a vzpomínky lidí filtrované novým médiem. Oba umělci malují velmi realistické kompozice s trpělivou precizností a čerpají jak z fotografie, tak z vlastní fantazie.
Dagmar Šubrtová (*1973) je umělkyně, která vychází z čisté materiálové sochařské práce. Narodila se v Duchcově v severních Čechách, dlouhodobě žije a tvoří na Kladensku. Jako umělkyně a kurátorka pracuje nejčastěji s fenoménem site-specific (tedy vždy originálně vytvořené dílo přímo pro dané místo), kdy se snaží nacítit hmotu a prostor spolu s jeho transformací. Její umělecká práce je neodmyslitelně spojena s krajinným postindustriálním rázem, kde se těžilo či ještě těží uhlí, a působením těžby na její okolí. Černá i hnědá hornina – uhlí –, která je v dnešní době vnímána negativně, tvoří v jejích pracích důležitou esenci.
Letní výstava přední slovenské konceptuální autorky v Karpuchina Gallery je prerokovanie o modřinách, ale těch vnitřních.
Noa Kurnick vystavuje stolky, zvoucí k přisednutí k dětské hře, která je zároveň strategickou partií na život a na smrt. Hranice na mapě překrývá expresivní malba a tváře rodičů střídají anonymní úsměvy.
Národní galerie Praha představuje výstavu, která otevírá téma bruslení a hokeje ve výtvarném umění. Od bruslení na zamrzlých kanálech, jezerech a řekách v Holandsku 17. a 18. století se tato společenská zábava přesunula i do českých krajin a do Prahy, a stala se běžnou součástí zimy pro všechny vrstvy obyvatel. V počátku 20. století se už začal hrát skutečný hokej, začaly se stavět první zimní stadiony a tento sport začal být vnímán jako součást národní identity. A postupně si našel své místo i jako téma v umění, pro některé výtvarníky se stal i volným polem pro výtvarné experimenty. Výstava představí řadu zajímavých děl ze soukromých i institucionálních sbírek, ale i díla současných umělců, z nichž některá vznikla přímo k příležitosti tohoto hokejového mistrovství.
Planeta Praha vypráví o pražské přírodě jinak, než jsme zvyklí. Vykresluje příběhy ze špinavých dvorků, počůraných nároží a křoví na sídlišti spíše než z Divoké Šárky či Prokopského údolí. Pozoruje město „očima“ rostlin a živočichů: jak vnímají chodníky, pukliny v omítce, nádražní peróny nebo pouliční lampy? Jak využívají prostředí, které si lidé vystavěli pro sebe? Kolik „obyvatel“ vlastně Praha má?