STÁT JSEM JÁ VE STAVOVSKÉM DIVADLE

STÁT JSEM JÁ VE STAVOVSKÉM DIVADLE

24.9. 2020 - Ve Stavovském divadle odstartovala nová inscenace Stát jsem já...

Vincent Macaigne
STÁT JSEM JÁ
Svět se nemusí zachraňovat, svět se musí bavit!

V neznámé zemi byl svržen král. Nezemřel, ale stal se hračkou v rukou politiků, kteří chtějí bavit národ. Jeden už neví, kdy se ocitl v televizním studiu, kde pravda je skoro cokoliv, a kdy má v rukou takovou sílu, že může změnit dějiny. Nikdo ničemu nerozumí, ale všichni jdou pořád vpřed, protože – jak říká jedna z postav hry: „Svět se nemusí zachraňovat, svět se musí bavit.“ Můžeme mluvit o mýtu o zrození národa a zrození státu, můžeme mluvit o hroutících se a znovu ustavených diktaturách, ale zrovna tak se můžeme nechat unášet strhující energií proudu textu, jemuž nic není svaté, který čerpá z dějin křesťanství stejně jako ze zasedání OSN a který je dokonalým obrazem našeho složitého, nepřehledného, pažravého světa. Ve hře se objevuje spousta popových písní, okouzlujících novinářek, šarmantních moderátorek a vtipných a chytrých politiků. Protože i když se mluví o politice a nenapravitelnosti lidského ducha, musí to být hlavně zábava. Ve výsledku je to vlastně pohádka o království, kde – aby se všichni měli dobře – musí se nejdřív povraždit. 

České premiéra 8. září 2020, další repríza 6. října 2020 ve Stavovském divadle.
 
DRUHÝ POKUS UVÉST HRU ANEB JAK TO BYLO NA JAŘE
Hra Stát jsem já zrcadlí, jak a v čem žijeme – a osud její inscenace odráží poslední půlrok našich životů velmi zřetelně. Poprvé jsme hru veřejně hráli na generální zkoušce v úterý 10. března 2020. Nikdo nevěděl, co nás čeká, ale ve vzduchu už byla cítit nejistota z příštích dní. Když Robert Mikluš z jeviště vyzýval diváky, aby věnovali vzpomínku mrtvé Itálii, zamrazilo nám už tehdy. Po jevišti chodili herci ve žlutých ochranných oblecích a dezinfikovali ho. Vtip vznikl dávno před vypuknutím karantény a všichni se mu smáli. Bylo to poslední veřejné představení v Národním divadle, do konce generálky byl vyhlášen zákaz akcí nad sto lidí, takže dál už nemělo smysl hrát; do stovky byli totiž zahrnuti také účinkující a jevištní personál. Okamžitě jsme proto odvolali vše, co bylo možné, dokonce jsme zrušili dlouho vyjednávanou návštěvu autora. Předpremiéra o den později se odehrála už jen pro skupinu přátel. Ale protože vše, co začne, má mít svůj konec, rozhodli jsme se udělat i komorní premiéru. Proběhla podle původního plánu ve čtvrtek 12. března 2020. Roušky se ještě nenosily, diváky jsme pečlivě přepočítali a pouštěli je přes jeviště. Byla to nejmenší možná premiéra a na dlouhou dobu poslední divadlo v ND. O půl roku později začínáme znovu a ke Státu se vracíme. Při druhém pokusu o jeho premiéru zmizí spiklenectví, vstupovat do divadla se bude hlavním vchodem, ale poselství hry – která je o nás tady a teď – zůstane živé. Máme zodpovědnost za to, jak žijeme.

O AUTOROVI
Vincent Macaigne je francouzský divadelní a filmový režisér, herec a dramatik, který se narodil 19. října 1978 v rodině byznysmena a malířky íránského původu; jeho starší bratr je soudní lé- kař. V letech 1999–2002 studoval Národní dramatickou konzervatoř v Paříži. Divadelně debutoval inscenací Friche 22.66 roku 2004. V roce 2006 uvedl v pařížském divadle Bouffes du Nord Requiem 3. Při práci na Idiotovi! byl v roce 2009 stižen záchvatem mrtvice – podle jeho slov ho zdravotní příhoda nijak nepoznamenala a rozhodně neoslabila. Průlom v jeho kariéře v oblasti divadla znamenala čtyřhodinová inscenace Aspoň nechám krásnou mrtvolu. Tato autorská adaptace Ham- leta byla uvedena roku 2011 v hlavním programu divadelního festivalu Avignon a vzbudila rozpo- ruplné kritické ohlasy, stejně jako většina jeho inscenací – ty jsou buď adaptacemi klasických děl, nebo opulentními autorskými kusy. Hra Je suis un pays, kterou překládáme jako Stát jsem já, byť přesnější by bylo Jsem země, měla premiéru v roce 2017 ve švýcarském divadle Vidy v Laussane jako koprodukční inscenace, jež – opět vychvalována i zatracována – objela celou Francii. Je to první autorův text, který vyšel knižně (2019), a zároveň zatím poslední jeho divadelní inscenace. Brzy po škole začal Macaigne spolupracovat s filmem: objevil se v krátkometrážních i celove- černích snímcích – v roce 2014 získal Césara jako nadějný herec, ostatně rok předtím ho britský list Guardian označil za „nového Gérarda Depardieua“. V české distribuci se objevily například filmy Dokud nás svatba nerozdělí (režie Eric Toledano, Olivier Nakache, 2017) nebo Bílá jako padlý sníh (režie Anne Fontaineová, 2019). Febiofest roku 2014 uvedl 2 podzimy, 3 zimy od Sébastiena Betbedera. Macaigne sám se také začal věnovat filmové režii – debutoval krátkometrážním sním- kem Co za námi zůstane (2011), za nějž obdržel řadu cen. Jeho celovečerní debut, je to televizní film z roku 2015, nese název Dom Juan & Sganerell a pracoval na něm s herci Comédie-Française.

DRAMATURGYNĚ O INSCENACI
Text hry Vincenta Macaignea Stát jsem já nás neustále nutí revidovat představy o tom, co je to ko- medie. Umně totiž skrývá paradox – linka mezi tragédií a komedií je tak tenká, že stačí zvolit boty s širší podrážkou a člověk sklouzne na tu, nebo onu stranu. Hra je jakýmsi portrétem éry bohat- ství a zároveň frustrace. Spojuje se v ní úroveň jak veřejná, tak soukromá, individuální i kolektivní, je v ní rezignace i boj, tma i světlo. Jako by nás autor chtěl chytit za flígr a pořádně námi zatřást. Ale budeme se u toho smát! Je tu silně přítomen motiv samotného divadla (netřeba zmiňovat paralelu mezi politikou a divadlem), herectví, ovlivňování publika i touhy po potlesku a zábavě. Že se jedná o text současný, dokládají naše neustálé pokusy hledat k jednotlivým motivům hry paralely v současnosti – nehledě na koronu přemýšlíme, kdo je ten nafoukaný politik, který   v prvním dějství organizuje zábavu pro publikum? A v jiném se stane vítězem televizní soutěže? A v tom předposledním vede předvolební kampaň? A není motiv vybuchující OSN spjat se součas- nou ekologickou krizí? A co motiv sourozenců? Není Marie a její početí nápadně podobné třeba…? Kouzlo Macaigneova textu spočívá v tom, že se otevírá jakýmkoliv výkladům. Má silné vnitřní dialo- gické napětí; autor totiž jeho první náčrt napsal jako mladíček, po letech se k němu vrátil a dopsal ho, a jak je vidět z literární podoby textu, zjevně na něm pracoval s herci během zkušebního procesu. Ve hře jako by se dohadovaly dva silné hlasy – rozčilený mladík se svým skeptičtějším, o dvacet let starším já. Jak se objevilo v jedné recenzi: „Je to burleskní tragikomedie našeho zapomenutého mládí.“ Macaigneova divadelnost se projevuje také tím, že volná struktura vybízí k převracení, dotahování, domýšlení v domácím kontextu. Což přináší výzvy nejen pro režii, ale hlavně pro herce, protože ti musí odhalit něco ze své osobnosti, svých frustrací, své životaschop- nosti a energie. Nejde o text s pevně danými dialogy, spíš je to záznam divadelního balábile. Jeho převod zpět na jeviště vyžaduje energii stejně jako tehdy, když se scénář teprve vytvářel.

REŽISÉR O INSCENACI
Macaigneův text má obrovskou energii a naléhavost, spíše než o klasické drama jde o zoufalý řev plný hněvu a výčitek, rozdělený mezi více postav. Macaigne s lehkostí střídá žánry, odkazy na mýty a legendy suverénně kombinuje s popkulturními citacemi, jeho autorský jazyk je proměnlivý a hutný. Vysmívá se populismu, lidské hlouposti a naivitě, víře v pokrok. Naznačuje obrovské mezigenerační napětí v dnešní společnosti a zároveň ukazuje, jak moc deformuje charakter. Jádrem Macaigneovy kritiky je svět, jehož jedinou funkcí se stala zábavnost. A tuto kritiku přitom zprostředkuje rovněž velmi zábavně.

www.narodni-divadlo.cz www.facebook.com/cinohrand

bez autora

reklama