Perlorodky ve White Pearl Gallery

Perlorodky ve White Pearl Gallery

3.1. 2018 - Ve středu 3. ledna v 17 hodin proběhne rozhovor o výstavě Perlorodky v nové galerii White Pearl Gallery. Jako host dorazí kurátorka výstavy Alexandra Karpuchina a některý z vystavujících umělců.

Nová galerie s přesahem se otevírá v centru Prahy. Během první výstavy představí díla Jiřího Davida, Karímy Al- Mukhtarové, Vladimíra Skrepla, Michala Škapy, Jana Vytisky a Epose 257.

Během první výstavy pod názvem Perlorodky, v nově otevřené White Pearl Gallery, která vyměnila bývalé prostředí Pragovka Art District za charakterní výstavní prostory klenutého sklepení v centru města, budou představena díla velmi odlišných osobností, působících napříč spektrem aktuální české umělecké scény. Společná výstava s tématem sebeidentifikace, za účasti Jiřího Davida, Karímy Al- Mukhtarové, Vladimíra Skrepla, Michala Škapy, Jana Vytisky a Epose 257, popírá syntetickou hranici mezi komerčním a akademickým vnímáním výstavního provozu, a je příslibem zcela neotřelého přístupu nově vznikající galerie.

White Pearl Gallery - P e r l o r o d k y
Jiří David / Karíma Al- Mukhtarová / Vladimír Skrepl /  Michal Škapa / Jan Vytiska / Epos 257
09.12.2017 do 25.01. 2018
Slavnostní zahájení 08.12.2017 od 19:00
Kurátorka: Alexandra Karpuchina
Adresa: Dittrichova 5, Praha 2

O výstavě :

Jsou věci tak zřejmé, že na nemyslíme. Jsou věci tak důležité, že na nesmíme zapomenout.

V
období masového self-ideologismu, v pečlivě vybroušené self-made společnosti, s existenciálním předpokladem virtuálních vztahů, nabývá zkoumání a nalézání identity zvláštního významu.

Zvykli
jsme si na globální pokrytí, rychlost, plošnost i plochost vjemů. Naše osobnost je neustálá, tekoucí proměnná, která buď narazí do zdrojů podnětů, či o jen letmo zavadí. Plocha a hloubka jsou ale dvě různé roviny, a k vnímavosti je potřeba čas.

Jsme si obklopujícím nás světem, a ten je zase odrazem nás. Jsme reflexí a reflektorem, sebereflektorem a sebereflexí. Čím plošnější a povrchnější jsou naše vztahy s okolím, tím méně jsme si sami pro sebe. Osobní, hluboké a dlouhodobé vztahy se proto staly základními kameny nejen pro výstavu Perlorodky, ale i pro samotnou nově vznikající White Pearl Gallery.

Jiří David, Karíma Al-Mukhtarová, Vladimír Skrepl, Michal Škapa, Jan Vytiska a Epos 257, přetvoří svými díly nový prostor galerie ve ztvárnění každodenní i celoživotní proměny jedince. Pečlivý kurátorský výběr umělců - akademiků i autodidaktů, konceptualistů i expresivně polohovaných umělců a to napříč generacemi, za cíl vytvořit dostatečně širokou paletu výtvarných přístupů a dopomoci tím k čitelnosti proměn v procesu vzájemné interakce a ovlivnění autorů. Především dojde tedy k osobnímu kontaktu, k implementaci písečného zrna, reciproční reakci, potom ke vzniku děl,  či modifikaci původní idey, případně k jejich vzájemnému obohacení." - kurátorka výstavy Alexandra Karpuchina

Koncept White Pearl Gallery:

Intimní, vnitroblokový charakter a osobní přístup týmu White Pearl Gallery, i s přiléhající zahradou nově situované pod hladinou běžného městského ruchu, má oproti postmoderním tendencím sdílení a informačních vrstvení dopomoci k prodloužení hlubšího, nesdíleného, tedy osobního prožitku z vystavovaných uměleckých děl stejně tak, jako z jejího prostředí, a ze vzájemných interakcí v rámci tematických eventů i společenským happeningů v době, kdy čas je naší nejvzácnější komoditou.

Širší kurátorský záběr galerie je vyvažován přísným, scénografickým rukopisem, aktuálností daných témat, a apelem na instalační estetiku. Neméně důležitým cílem galerie je kontinuální prezentace děl jednotlivých autorů v nových souvislostech tak, aby dopomohly k rozšiřování pole jejich působnosti na diváka i autora samotného.

Oproti projektově zastřešeným výstavám, které vytváří kurátorské nadstavby, je záměrem galerie důraz na díla samotná a jejich vzájemné působení. Na vznik prostorových situací a tím vytvoření výstav, které se stanou pro diváka interaktivní již při jeho vstupu do prostoru galerie.

Vystavující umělci:

Jiří David

Jíří David (*1956) u nás měl na přelomu 80. a 90. let značný vliv na formování uměleckého postmoderního vidění světa. Mediálně se angažuje, a je sledovaným komentátorem dnešní společnosti. Od iniciace a spolupořádání  neoficiálních výstav Konfrontace, probíhajících v letech 1984 -88, ušel cestu až  k instalaci na Pražském Hradě.

Jako jeden z mála se poměrně rychle etabloval v zahraničí (například se v devadesátých letech 4x, skrze mezinárodní kurátory, účastnil  Benatského bienále). V současnosti je vedoucím pedagogem ateliéru Intermediální konfrontace na UMPRUM v Praze, v polovině devadesátých let  založil a následně vedl  ateliér Vizuální konfrontace na AVU Praha.

V jeho audiovizuálních projektech, obrazech, fotografiích, či obřích neonových instalacích, jako byly například Trnová koruna nad Rudolfinem a Srdce na Hradě, se odráží téma paradoxu, pozice umělce a umění ve společnosti, sklon vyhraněně kriticky polemizovat, a zároveň i otázka kulturní identity.

Právě ta byla položena nesčetnému zástupu návštěvníků Československého pavilonu na minulém Bienále umění v Benátkách (2015). Pro Apoteózu Jiřího Davida je klíčem obraz Alfonse Muchy. Jeho reinterpretací dochází ke komentáři současné situace na geopolitické scéně.

Instalaci černobílého, monumentálního, obrazu naplněného novými výjevy, apokryfy, a stylizací původních postav, pak doplnilo zrcadlo, skrze které se divák musí dívat na svou osobu v kontextu obrazu.

Karíma Al- Mukhtarová

Karíma Al-Mukhtarová (*1989) působila prozatím převážně v Berlíně, kde v roce 2013 získala prestižní cenu Essl Art Award CEE 2013. Jako multimediálníí umělkyně inklinuje ke kombinaci mnoha přístupů a technik. Vytváří především objekty, místně specifické instalace pro konkrétní místo a čas. Věnuje se také psaní a performance.

Hlavním, dlouhodobým motivem jejích děl je identita a tradice. Karímy rodiče jsou cizinci, ona se však narodila i vyrostla v jiné zemi, než oni. Nemohla se tak naučit jejich tradici a historii. Místo toho se naučila ty české, ale i po letech stále naráží na mnohá nedorozumění. Tato nedorozumění však vidí jinak, a používá pro ně termín: “jiný pohled”. V rámci hledání své identity začala s průzkumem řemesel, které transformuje podle své originální vize. K unikátnímu působení jejích děl dochází právě skrze tyto tradiční dovednosti, které používá jinak – aplikuje na ně svůj „jiný pohled“. Tím vzniklé odlišnosti se dají v jejích dílech chápat jako autenticita, či jako nedokonalost.

Vladimír Skrepl

Vladimír Skrepl (*1955) pracuje stále nekompromisně proti obecným očekáváním.

Od roku 1994 je vedoucím ateliéru Malba ll, na Akademii výtvarných umění v Praze. Ten definuje jako otevřený prostor pro práci nejen s malířskými, ale i jinými médii. Široké spektrum projevu je příznačné i pro jeho vlastní tvorbu. Vytváří autorské knihy koláží, obrazy, či měkké šité a lepené objekty, kde vyniká jasný rukopis, který působí na první pohled až neuroticky.

O svých figurálních asamblážích, představených během velkorysé výstavy Broučci (2016) v ostravské galerii Plato, hovoří jako o poklesle atraktivních obrazech naruby. Sešívaná, slepovaná torza se dají chápat jako jakási morfologie společnosti, kde se značně prolíná hranice mezi jednotlivými tvary, díly a jejich celkovým vnímáním v prostoru.

Michal Škapa

Michal Škapa (*1978) je neodmyslitelnou součástí pražské umělecké a streetartové scény. Jeho rukopisné, typografické abstrakce, dotváří ulice českých a světových metropolí již přes dvacet let. Dnes však už díla Michala Škapy, známého rovněž pod pseudonymem Tron, nezůstávají jen dočasně na zdech města. Prezentují ho i respektované galerie jako je GHMP, Mánes, DOX i nová Trafo Galerie. Tam na jaře letošního roku proběhla jeho zatím nejaktuálnější výstava Analfabet.

Michalova malba v poslední době vystupuje ze zdi do prostoru v podobě soch, či prostorových instalací. Využívá různá média i formáty. Jeho airbrushové kompozice pracují s námětem skládek, vrakovišť nebo zkázy světa techniky obecně. Spíše než kritikou globální ekologické politiky, jsou tato témata komentářem k lidské masové produkci a nadpřirozené schopnosti enormního hromadění. Dalším opakovaným tématem jeho děl jsou kódované zápisy či mandaly.

Detailní, až obsesivně působící, kruhové kaligrafie obsahují texty písní, jež se tak stávají zároveň obsahem i námětem těchto obrazů.

Jan Vytiska

Jan Vytiska (*1985), absolvent ateliéru Jiřího Surůvky na Ostravské univerzitě, je jedním z nejvýraznějších malířů nastupující generace, který se etabloval díky velmi charakterní malířské poloze, ačkoli malbu nikdy nestudoval. Následuje naivistický styl Jiřího Trnky či Josefa Lady, přičemž ztvárňuje komicko-tragickou, post-apokalyptickou mediální realitu.

Svou oázu inspirace často nachází na internetu a to v těch nejbizarnějších příspěvcích. Výsledek připomíná perverzní očistec, peklo na zemi.

Postavy, ztvárněné v jeho obrazech, jsou divákovi vzdálené a blízké zároveň. Právě tak, jako zprávy o dění na blízkém východě.  K malování si často pouští audioknihy, jejichž atmosféra se nejednou přenese i na plátno. Volnou souvislost ostatně vidí i on sám: „Kolikrát moje obrazy vypadají jako ilustrace k nějaký povídce, která neexistuje".

Epos 257


Epos 257 je pseudonym, pod kterým vystupuje nedávný absolvent UMPRUM.

Svou tvorbou se vztahuje k neustále jej obklopujícímu urbánnímu prostředí, ke „svému městu“. Intervencemi ve městě často „zpracovává“ veřejný prostor, zkoumá jeho využití, reaguje na polemizovanou hranici toho, co je, a co není veřejné. Dříve se věnoval graffiti; dnes sbírá artefakty města, a následně vzniklé práce skládá do promyšlených kontextů. Prostřednictvím billboardů také pracoval s politickou lokální situací, ostatně dlouhodobě využívá billboardy jako své médium- střílí na ně paintballovou puškou, rozřezává je, vystavuje, i prodává.

Letos se s touto konceptuální postavou české Street-artové scény mohli diváci lépe seznámit během výstavy Retroflexe v Národní galerii.

Epos 257 sbíral artefakty z města - dopravní značení Z3, z něhož sestavil Mapu Prahy, kterou instaloval na slepou fasádu domu Na Knížecí. Teprve až po roce, co dílo vyselo ve veřejném prostoru, objasnil celý jeho smysl a koncept právě prostřednictvím výstavy Retroreflexe. Výstava také konfrontovala vnitřní a vnější veřejný prostor NG, a vytvářela tak dialog mezi institucí a ulicí.


bez autora